Od osudného dne, kdy Auguston vzlétl z hory, uběhlo bezmála dvacet pět let. Všichni byli uvězněni na lodi, která si dávala pauzu vždy po roce, aby mohla doplnit zásoby vody na ledových planetách a jídla, které speciálně chemicky připravovali. Nový domov nebyl ještě nalezen, a to už minuli nejméně dvě další galaxie.
Jak běžel čas, měnili se i lidé. Kupříkladu Augustus, už nebyl černovlasý, mladý a hubený, nýbrž šedivý, starší a měl pár kilo navíc. Ke všemu už dal dávno přednost mladším, a tak odešel z místa Nejvyššího a na jeho místo nastoupil 30 let starý Rolan. Také složení rady se změnilo… nebo spíše dědilo. Mladý Amelius vyrostl a stal se vědcem. Měl černé krátké vlasy a jako každý bílou uniformu. I jeho přátelé malinko povyrostli a stali se, jako Amelius, členy rady. Jediní nejstarší členy rady byla Orin s Augustusem, jakožto Rolanovi poradci.
„Končím debatu,“ řekl rázně Rolan, vstal ze židle Nejvyššího a zmizel v otevřených dveřích na chodbu. Amelius si promnul oči a zadíval se na ostatní, kteří také vstávali ze židlí. Jediní, kteří zůstali, byli Holas, Kenada a Augustus.
„Prej důkazy,“ odfrkl si Kenada, černovlasý muž s kratšími vlasy.
„Jo, znáš přece Rolana. Všechno chce mít podložené, ověřené a bezpečné,“ zamyslel se Holas, též černovlasý muž sedící po Amelově pravici typicky ve svém bílém plášti a s brýlemi „Ale, vždyť jsme na těch výpočtech pracovali víc jak pět let,“ nevěřil Amelius.
„Moc dobře jsem Rolana pozoroval. Viděl jsem na něm, že je celý šťastný, až bude moc říci ANO, ale hned jak uslyšel o tom, že nemáte základní prvek…“ Augustus se odmlčel.
„Hele, máme výpočty, máme plány na konstrukci a hlavně máme plán. Jediné co nám chybí je ten prvek a něco, co to bude ovládat,“ shrnul všechno Holas a znovu se zamyslel.
„Jen si to představte, kruh, přes který se můžete přemisťovat do celé galaxie,“ zasnil se Kenada, ale Augustus ho vyrušil: „Tak dost, je čas jít. Pokud najdeme nějaký nový domov, můžete se po tom prvku porozhlédnout,“ ukončil to nadobro Augustus, vstal a odešel také.
„Tak jo, jaký je plán?“ zeptal se Amelius.
„Až najdeme prvek, budeme ho zkoumat, abychom určili množství proudící energie. Pak z něho sestrojíme onen kruh a vytvoříme nějaké ovládání,“ usmál se Holas a odešel také.
„Jdeš taky?“ zeptal Amelius Kenady.
„Jo, musím jít,“ řekl Kenada a také odešel. Amelius zde zůstal zase sám. Protáhl se a vyšel na chodbu. Otevřel dveře a pomalu přešel po kamenné cestičce až k zábradlí. Na balkoně, na kterém se právě nacházel, byl obklopen skleněnou kopulí, která chránila celý balkon. Mohlo se tedy na něm relaxovat a mnoho dalšího.
Amelius se opřel o zábradlí a zahleděl se do modrého tunelu, který obrovská loď prorážela.
Nechtělo se mu ani věřit, že jeho projekt Rolan nevzal. Nejradši by ho vzal a… Na to nemysli! Okřikl se v duchu Amelius. Věděl, že je tu plno vědců a každý desátý vyvíjí svůj vlastní projekt. Těm dá Rolan určitě přednost… kdyby jen třeba existovala nějaká možnost, aby se vyrobil ten prvek, jenže zkuste si vyrobit prvek, který bude vodivý a energii bude vstřebávat z tepla a tak dále – žádný neexistuje, tedy co zatím vědí.
„Co to?!“ vykřikl Amelius, když se náhle celá loď zachvěla. Modrý tunel se rozplynul v nekonečnou černotu. Jen v dáli se rýsovala malá modrá tečka. „Ano!“ vykřikl Amelius a vběhl do výtahu, který ho vyvezl přímo na můstek.
Na něm bylo rušno. Plno lidí se radovalo, ale nebylo to předčasné? Amelius se prodral mezi ostatními lidmi, až stanul u velitelského křesla. Na něm seděl Rolan a pozoroval přibližující se modrou tečku.
„Myslíš, že je to ono?“ zeptal se Amelius.
„To hned zjistíme,“ odpověděl Rolan, když už planeta zabírala celé čelní sklo. Rolan stiskl červené tlačítko na svém křesle a řekl:
„Vyslat raketoplán,“ loď se znovu zachvěla a za chvíli se už k planetě řítil jeden z raketoplánů.
Na můstku panovalo ticho. Nikdo nic neslyšel. Ticho rozbil až pronikavý mužský hlas:
„Pane, vhodné podmínky k životu, žádné měřitelné toxiny, můžete přistát,“
Po celém můstku se rozhostilo pozdvižení. Všichni se radovali a skákali do výše. Našli konečně domov!
Po několika minutách šla loď na přistání. Planeta byla lesnatá a hornatá. Loď přistála v údolí, mezi dvěma horami.
„A je to,“ usmál se Rolan a sledoval krásnou přírodu kolem lodi.
„Asi bychom měli vyslat pár týmů na průzkum okolí,“ navrhl Amelius a kochal se krásou.
„Týmy 1, 2, 3 a 4 na všechny světové strany – zjistěte vše, co se dá,“ řekl Rolan do vysílačky a sledoval, jak se čtyři raketoplány rozlétají na všechny strany.
„Co budeme teď dělat?“ zeptal se Amelius.
„Půjdeme ven,“ usmál se Rolan.
„Teď?“ udivil se Amelius a vytřeštil oči.
„Jasně, že ne teď… máme tu hodně lidí. Nejdřív počkáme, až se vrátí týmy, pak vyšleme další týmy, aby zajistili nějaké ovoce a našli zdroj vody… hned jak všechno zjistíme, svoláme radu a dohodneme se. Zřejmě budeme postupně pouštět lidi od přídě a budeme postupovat. Pár dní to potrvá, ale času nyní máme dost, ne?“ usmál se Rolan a viditelně si oddychl. Opřel se do sedačky a usmíval se.
Amelius pokývl hlavou a pomalu se dobelhal k výtahu. Navolil si, kam chce jet a stiskl velké tlačítko. Opřel se o zeď a na chvilku zavřel oči. Snažil se vyprázdnit si mysl.
Cinkl zvonek a dveře se otevřely. Amelius vyšel na chodbu a postavil se před první dveře napravo od výtahu. Stiskl zelené tlačítko u dveří, zámek se povolil a dveře se otevřely.
Ameliův pokoj byl jako pokoj ostatních. Postel napravo. Skříň nalevo. Naproti dveřím dveře do koupelny a vedle dveře na balkon. Uprostřed místnosti stolek se dvěma židlemi.
Amelius sebou švihl na postel a pod tlakem únavy pomalu usnul.
„Amelie, tak už dost!“ křikl Holas a Amelius se probral. Rychle otevřel a narovnal se. Zdál se mu právě sen, že planetu, kterou právě našli, zničili nějací nepřátelé.
„Usnul jsem,“ řekl Amelius a vstal. Protáhl se a pohleděl na Holase.
„Rolan svolal radu, už se začalo a čeká se jen na nás dva,“ vysvětlil Holas a vyšel na chodbu.
„Co? To už se všechny týmy vrátily?“ divil se Amelius a běžel za Holasem.
„Jo, vrátili… v laboratořích už máme kousky ovoce a všemožné zeleniny, jo a ještě tohle…“ Holas se odmlčel a sáhl do kapsy. Vytáhl z ní stříbrný kámen o velikosti menší žárovky. Hodil ho po Ameliovi.
Ten se na kámen podíval. Nevěděl, co si o tom má myslet…
„Stříbro?“ nechápal.
„Ale… stříbro… po čem tak dlouho toužíš, Amelie?“ usmál se Holas a ukázal na kámen v jeho ruce.
Najednou to Ameliovi docvaklo! Nemohl tomu uvěřit! Že by nakonec opravdu, ale to ne…
„To je…“
„Prvek, který potřebuješ k sestrojení Astria Porta,“ zasmál se Holas a poplácal Amelia po rameni.
„To jako vážně?!“ rozkřikl se na celou chodbu – konečně to měl.
„Pšt... vážně,“ přikývl Holas.
„A kde jste to našli?“
„Je tu toho celý lom… našel to náhodou jeden tým, který hledal ovoce. Myslel, že je to stříbro,“ usmál se znovu Holas a podíval se na hodinky. Pokývl hlavou a vykročil k výtahu.
Amelius měl najednou zase chuť do života. Splnilo se mu tolik věcí najednou.
Dveře výtahu se rozevřely a Amelius vykročil do chodby nejhlavnější části lodi. S chutí vyběhl schody po straně a vběhl do konferenční místnosti.
„Á… Amelius… a Holas,“ dodal Rolan, když se do místnosti přiřítil i Holas. Amelius se usadil na své obvyklé místo naproti Kenady a vedle Augusty.
Holas zůstal stát.
Přešel o obrazovce vedle dveří a něco podivného naťukal do konzole pod ní. Náhle se na obrazovce ukázala mapa okolí s Augustonem uprostřed. Bylo krásně vidět, že loď je obklopena dvěma horami. Na jihu dokonce protékala mohutná řeka.
„Takže, jak víte, dávno jsme pracovali na plánu, co bude, až najdeme domov. Tak tedy, tady je…“ uvedl Holas a poodstoupil o krok. Rolan přikývl a uvelebil se na židli.
„Takže… přistáli jsme mezi dvěma vysokými horami, což nám umožňuje vystavět zde,“ ťuknul na pravou horu, „meteorologickou stanici. Zde pro změnu,“ Holas se dotknul místa podél řeky, „můžeme vystavět čerpací stanici. Tato loď byla zkonstruována tak, aby se po přistání mohla napojit na stálý příjem vody. Bohužel nikoho v tom spěchu nenapadlo, že vodu je třeba čistit. Takže u řeky vystavíme velikánkou čerpací stanici, která k nám bude posílat již použitelnou vodu. Jistě se ptáte, z čeho budeme stavět. Našli jsme zde totiž bohatá ložiska kameniva, kovů a hlavně toho potřebného prvku, o kterém jsme vám dnes ráno říkali,“ dokončil svůj dialog Holas a podíval se na Amelia, který zrovna mával kamenem Rolanovi před nosem.
„Dobrá… začněte na tom dělat… dávám vám laboratoř 23… a teď k věci,“ řekl Rolan a Ameliovi se rázem změnil celý svět. Laboratoř 23 byla jedna z největších laboratoří na lodi. V klidu tam mohli zkonstruovat kruh o průměru tak 5 metrů.
Amelius už nikoho nevnímal. Rolanovo žvatlání o ničem… o bezpečnosti a dalších věcech, které znal nazpaměť, mu šla hlava kolem. Probral se, až když Rolan prohlásil:
„Končím debatu, dneska vypustíme ven část přídě.“
„Jo,“ zaradoval se Holas a sednul si vedle Amelia. Ostatní už odešli a v místnosti zbyli už jen oni.
„A máme to, Amélie!“ zaradoval se znovu Holas.
„Jo, to máme,“ zasmál se Amelius a pohleděl na Holase.
„Zařídil jsem u Giviena, že nás hodí k tomu lomu… rovnou odeberme větší kus na zkoumání. Zjistím všechno, co se dá a potom začneme tvořit dílo. Horší bude, až ji budeme muset naprogramovat,“ řekl Holas a vstal.
„Vylétáme,“ řekl starší šedovlasý muž v raketoplánu, který seděl vepředu u řídícího ovladače. Holas s Ameliem seděli po straně na sedačce.
Celý raketoplán byl velmi prostorný… prostě dostačující na to, aby se tam vešel jeden větší kámen.
Amelius se připoutal pásy a zavřel oči. Srdce mu bušilo jako o závod – konečně se po těch pěti letech, co každý den seděl u sebe v pokoji, dočkal!
Raketoplán pomalu vzlétl. Jelikož vylétal z hangáru, musel proletět otevřenou střechou. Do raketoplánu se náhle nahrnulo denní světlo… krásné světlo, které konečně osvětlilo temno, které Alterané prožívali na svých cestách.
Amelius pomalu otevřel oči. Podíval se na Holase, který seděl u jednoho z dalších ovládacích panelů. Holas si ho všiml.
„Ehm… nemusíš být připoutaný… raketoplán má svoji gravitaci.“
„No jo, jasně,“ řekl Amelius a odpoutal se tedy. Opatrně vstal a šel se podívat k přednímu oknu.
Raketoplán míjel jeden strom za druhým, jednu horu za druhou, dokonce i nějaké ptáky zahlédl. Bylo to úchvatné. Nikdy tohle Amelius neviděl – jenom na fotkách, co pořídili jeho rodiče, jinak nikdy.
„Budeme přistávat,“ oznámil najednou pilot a ukázal na obrazovku před sebou. Amelius se na ni podíval a zjistil, že je to mapa, na které svítí malý červený bod.
„Nechal jsem tam vysílač,“ vysvětlil zezadu Holas a něco zběsile mačkal do své konzole.
Raketoplán se pomalu snesl k zemi. Přistál vedle jednoho stromu na nějaké veliké skále porostlé trávou. Zadní dveře raketoplánu se otevřely a Amelia ovanul čerstvý vzduch, který si už ani nepamatuje.
„Nádhera,“ podotknul.
„Jo… tak jdeme,“ řekl Holas a seskočil na trávu. Tak do toho, řekl si pro sebe Amelius a skočil za Holasem.
Bylo to opravdu nádherné… dotknout se trávy. Všude kolem zpívali ptáci a stromu nerušeně něco šeptaly větru do ucha.
„Tak kde to je?“ zeptal se Amelius.
„Támhle,“ křikl Holas, který si to řádil dolů z kopce pod skálu. Amelius se rozeběhl za ním. Doběhl k němu a podíval se tam, kam se díval Holas. Pod skálou byla drobná puklina, ve které to přímo zářilo, až z toho bolely oči. „ Tak tady to je,“ oddychl si Amelius a šel blíž. Kleknul si na kolena a zašátral rukou v puklině. Vytáhl jenom drobné kamínky.
„Já jsem měl štěstí, že jsem vůbec našel ten větší,“ usmál se Holas a rozhlédl se kolem sebe. Amelius znovu zašátral, ale pořád nacházel jen drobné kamínky.
„Myslíš si, že tohle je všechno?“ zeptal se Amelius.
„Ne… myslím si, že celá tato skála je ten prvek,“ zapřemýšlel Holas a padnul na kolena. Z kapsy vytáhl nůž a zabodl ho do země. Vyřízl z ní drn a odhodil ho na stranu. Hned bylo v Holasově obličeji vidět, že měl pravdu. Amelius vstal a postavil se za Holase.
Měl pravdu. Celá tato skála byl jeden velký prvek.
„Co teď?“ přemýšlel Holas.
„Já bych o něčem věděl,“ ozvalo se Ameliovi za zády – Givien.
„O co jde?“ ptal se Amelius.
„Trochu bychom si zastříleli,“ usmál se Givien a vyběhl k raketoplánu. Holas a Amelius na nic nečekali a rozeběhli se za ním. Amelius se usadil vedle pilota a Holas zase ke své konzoly.
Dveře nechali otevřené.
Raketoplán vzlétl a obletěl skálu.
„Zaměřuji skálu,“ hlásil Holas. Pilot na nic nečekal a stiskl jakési tlačítko. Odněkud vyšlehla střela a roztříštila kousek skály na větší kusy. Přesně tak jak chtěli.
Raketoplán znovu přistál.
Amelius s Holasem vyšli ven a postavili se k jednomu kameni. Byl velký a těžký, takže ho museli kutálet, ale nakonec to zvládli.
Raketoplán vzlétl a letěl směrem k Augustonu.
Začala nová éra Alteranů.
Přidal/a Ben
dne August 30 2014 ·
1 Komentářů ·
8179x Přečteno ·
safra nějak jsem tu dlouho nebyl, zdravím hoši,
jsem si myslel, že jsem si vás nevšiml
avšak už mě kupodivu na cool sg-1 přestala bavit dva díly denně po sedmi letech kdyby raději opakovali všechny série to by bylo lepší a v bluray kvailtě tak jak sg-1
Přidal/a 
jsem si myslel, že jsem si vás nevšiml
avšak už mě kupodivu na cool sg-1 přestala bavit dva díly denně po sedmi letech kdyby raději opakovali všechny série to by bylo lepší a v bluray kvailtě tak jak sg-1 
