První už je z pasti venku. Teď musejí dostat druhého. Koho osvobodí tentokrát? Na planetě ovšem všechny pronásleduje podivný stín. Jak se ho zbavit? Co jim Chce? Daniel s Charlesem zjišťují, že tabulka je důležitější, než se zdálo. Ale kdo to po nich jde? Zdá se, že není jasné, kdo je lovec a kdo kořist ...
„Co to sakra bylo?“ Zeptal se Mitchell na druhé straně.
„Myslím, že to byla mrtvá těla.“ Poznamenal Raya’c.
„Mrtvá?“
„Ano.“ Přispěchal na pomoc Charles. „Nepochybně je oživila nějaká technologie.“
„Takže nás měli zabít?“
„Spíš zastavit, abychom nemohli utéct a pak s námi provést to samé co se Sam.“ Podíval se Daniel na ležící Cartherovou, která se dosud třásla v klubíčku.
„Hádám, že ani nyní nemáte to nejmenší ponětí, kde že jsme, co?“
„Ne, to nemám. Někde venku.“
„Budete se asi divit, toho jsem si také všiml.“ Ironicky odpověděl Mitchell.
„Čeho?“ Nepochopil Daniel.
„Ničeho, proboha ničeho.“ Zaškemral znovu Mitchell a pak se rozhlížel po okolí.
Stáli v krátké trávě, kolem voněla příroda. V okolí nebyli žádné stromy, ale ani domy. Pouze rozlehlá louka, která se táhla kam až oko dohlédlo.
„Vypadá to, že tu nikdo není.“ Řekla Brownová.
„Poblíž brány ne.“ Přisvědčil Charles.
„Jacksone, podívejte se, jak daleko je vidět, tomu říkáte poblíž brány?“ Vyprskl Mitchell.
„No tak klid. Jestli tu někdo je, najdeme ho.“
V tu chvíli nevěděl, jak blízko je pravdy. Ostatně ani netušil, jak blízko od nich stojí, nebo spíše leží ten, pro koho sem přišli. Sledoval je zalehnutý v ďolíku v trávě a nikdo o něm neměl ani potuchy. Ani, když se Mitchell naposledy rozhlédl, jestli tu někdo není, nevšiml si rudého záblesku v očích, toho kdo nechtěl být viděn. Nakonec se rozhodli vydat opačným směrem, od něj.
„Jak jsou na tom?“ zeptal se Bensen Minerse.
„Nevím pane. Nemohou se ozvat, a i kdyby mohli, myslím, že by to neudělali.“
„Proč?“
„Spěchají je najít, myslím, že se pokoušejí, ze všech sil a na hlášení by se vykašlali, pane.“
„Z čeho tak usuzujete?“
„Dobře ví, kolik máme času. Nebudou se zdržovat, pane.“
„Pravda. Dobrá, dávejte pozor na jakoukoli aktivitu jejich lodí.“
„Rozkaz.“
Náhle Bensenovi projel pramínek poznání hlavou. To musel být ten důvod. Teď si musí promluvit s prezidentem.
„Pane prezidente?“
„Hovořte, slyším vás.“
„Pamatujete si na ty situaci, kdy na nás útočili ty spojené armády?“
„Myslíte, když zavraždili SG- 1?“
Bensen se zarazil. Zavraždili … takhle o tom nikdy nepřemýšlel. Že by to vedlo ještě dál, než si původně mysleli? Že by v tom bylo ještě něco více?
„Ano, myslím, pane.“
„Poslouchám vás, zdá se, že to je něco důležitého.“
„Až tolik ne, pane. Ale bojím se, že vím co stálo za tím útokem.“
„Myslíte, že mezi sebou má spojitost naše současná situaci s tou minulou?“ Zdálo se, že prezident pochopil, kam tím Bensen míří.
„Bojím se, že ano, pane. A co víc. Tohle byli jejich velitelé.“
„Tihle Lottové, že vše zosnovali?“ Teď hlas prezidenta zakolísal, jakoby si nebyl jistý, co vlastně chce slyšet.
„Přesně tak.“
„Ale proč?“
„To zatím nevím. Bojím se, že to ale brzy zjistíme.“
„Dobrá, jsem rád, že jste mi to řekl.“
„Nashle.“
Mezitím si velitel Lottů poslechl rozhovor. „Chytrý tenhle generál, že?“ Zasmál se chrčivým smíchem. Služebníci pod ním se při tom zvuku otřásli.
„Dokonce má pravdu i v další věci. Brzy se vše doví. Ale pak už nikomu nic neřekne.“ Zasmál se znovu a spokojeně se usadil v křesle. „Víte, vládnout sám, je tak pěkná činnost.“ Sluhové se znovu jenom otřásli, když uslyšeli změnu v hlase, náhle byl tak jemný a tak medový…
„Dobrá, konec srandy. Za několik hodin jim končí čas na rozmyšlenou, připravte loď k útoku.“ Zavelel. Služebníci kolem něho se uklonili a vydali se pryč obstarávat různé věci.
Po hodinách cesty nakonec společníci našli malé vyschlé stromy. Díky kterým si mohli rozdělat alespoň malý ohníček, když už ne kvůli jeho teplu, tak alespoň pro teplo. Jenomže to vypadalo, že noci tu budou teplé. Ačkoli byla planeta naprosto senzačně zařízená pro život, z nějakého důvodu na něm nebyla ani jediná známka po životě. Ani, že by tu kdy existoval.
„Zajímalo by mě, jak ho tady najdeme.“ Nadhodil Ben.
„A koho to vůbec hledáme?“ Vložil se do toho Raya’c.
„To je jasné. Bude tu buď Teal’c a nebo Cameron.“ Prohlásila Cartherová, které již bylo podstatně lépe.
Charles ani Daniel neposlouchali ostatní, probírali se další částí tabulky. Ukázalo se, že první část jim byla velmi platná, proto se jim bude druhá část textu rozhodně v jejich snažení hodit.
„Ne... tohle je spíše lovec, než zvěř.“ Poznamenal právě Daniel, když předtím zamyšleně poslouchal Charlesův výklad o tom co by tam mohlo být.
„Tak jo.“ Přiznal nakonec Charles zvláštním zastřeným hlasem, protože pomalu začínal mít Daniela plné zuby. Hodně se změnil a hlavně ho skoro vůbec neznal. A choval se buď, jakoby nevěděl, že je Charles jeho syn, a nebo ho to vůbec nezajímalo.
„Máme tu druhou část.“ Oznámil všem. „Tady se píše, že; Pronásledovaný se s příchodem mění na lovce. Až se bude zdát vše beznadějné, věřte krvi jeho nástupce.“
„Co to znamená?“ Ušklíbl se Mitchell.
„Já nemám ponětí co to tam kdo psal, ale jestliže napsal něco takového, měli bychom si na to dávat pozor a respektovat tyhle rady. Protože, jakmile jsem se začali řídit radami, které jsme dostali ohledně Sam, dostali jsme se z toho.“
Rozhostilo se ticho.
„Dobře.“ Přerušil ho nakonec Mitchell. „Vraťme se k něčemu jinému. „Zkoušel tady někdo DHD?“
„Já.“ Zvedla ruku Brownová. „Je to tu stejné. Stejný problém jako na předchozí planetě.“
„A už víte co s tím je?“ Zeptal se Raya’c.
„Nemám tušení a myslím, že bychom se s tím neměli zdržovat. Čím dříve se vrátíme na Zem, tím dříve se Zemi dostane pomoci. Dokud budeme moct pokračovat v cestě, neměli bychom se tím zabývat.“
„Jo a ještě něco.“ Zamyslel se Mitchell. „Jak víme, že se s návratem staré SG- 1 všechno spraví?“
Na tuhle otázku neuměl nikdo odpovědět. A najednou všechny pohledy směřovali na Daniela, který je zamračeně opětoval. Nakonec to již nevydržel.
„Proč se díváte na mě?“
„Vy jste řekl, že musíme najít SG- 1.“ Řekl Raya’c.
„To je pravda.“
„Ale proč?“ Nenechal se odbýt Raya’c.
„Abychom se alespoň o něco pokusili. Nikdo jiný neměl lepší nápad, takže jsem navrhnul tohle. A jestli to byl poslední stupidní dotaz, jdu spát.“ Zamračeně pokýval hlavou a lehl si na Zem. Otočil se na bok, zády k ohni a za chvíli bylo slyšet už jenom jeho oddychování.
Temný stín, který je sledoval celý den se spokojeně natáhl do trávy, daleko od nich, aby ho ráno nespatřili až vstanou, ale aby je ráno mohl následovat. Však oni brzy zjistí, jaká je chyba zdržovat se na téhle planetě. Jenže tihle byli jiní. Jakoby tu někoho hledali. Matně mu hlavou prolétla jakási vzpomínka, jako kdysi na nějaké takovéhle lidi čekal, ale pak potřásl hlavou a zahnal je. Tohle byla jeho potrava a on se musí postarat, aby nezůstal hladový. Nesmějí mu nikam utéct. A proto zůstane celou noc vzhůru. Pozoroval celou skupinu jasnýma očima, viděl je všechny krásně před sebou. Viděl štíhlou poměrně vysokou blonďatou ženu. Tu by nemusel hned zabíjet. Třeba by si mu mohla sloužit. Ano, to bylo ono, mohla by mu různě pomáhat a posluhovat a on by ji nechal naživu. Podíval se vedle ní, kde jí ležela podobná žena. Jenže tahle byla špinavá a poškrábaná a vůbec. Ani neměla tak hezké dlouhé vlasy... A rudé oči se znovu zaleskli v úsvitu měsíce.
Bensen si znovu prohlédl hodiny a jeho oči jakoby se pokoušeli zatlačit hodinovou ručičku na zpět. Zbývalo jim kolik posledních minut. „Čekáme na spásu.“ Zamumlal.
„Pane! Máme kontakt!“ Zařval Miners spokojeně.
„Co? Proč je sakra tak veselý?“ Promluvil potichu, promnul si oči a vydal se za ním.
„Layo!“ Vykřikl když došel do kontrolní místnosti. „Ale jak ….?“
„To teď není podstatné.“ Promluvila Laya jasným zvonivým hlasem, každý kdo jej slyšel hned cítil, že se z toho dostanou.
„Co tu děláte?“ Ptal se Bensen.
„Pomáháme vám.“
„Kdo vám řekl, o tom, že jsme v problémech? Já ... já nic nechápu.“ Prohlásil nakonec generál.
„Ani my ne. Později, pokud se z toho dostanete vám vysvětlím vše. Nyní vám pomůžeme.“
„Ale jak?“
„Jsme přeci Noxové…“ Připomněla Laya a náhle se rozplynula. Potom se ozval velice tichý šepot: „Vaše základna je v bezpečí, držte se.“
„Co se to stalo, pane?“ Nechápal Miners.
„Zachránili nám kůži. Zamaskovali základnu, je teď neviditelná… a nezachytitelná.“
„Což znamená, že jsme přišli o novinky?“
„Ne tak docela.“ Přiznal Bensen. „Budeme vědět to co ostatní, jenom už nemůžeme do ničeho zasáhnout.“
„Pane! Myslím, že by jste měl vědět, že nabíjí zbraně!“ Vykřikl zase Miners.
„Co je jejich cíl?“ Zeptal se netrpělivý a vystrašený generál. A měl proč.
„Obávám se, že Bílý dům.“
Najednou se znovu otevřel komunikační kanál. „Víme, že jste tam i když jste schovaní.“ Říkal hlas. „Necháme vás být, pokud se vzdáte a předáte nám velení nad vaším světem, nevystřelíme. Stačí, když přijmete naše podmínky.“
Chvíli bylo ticho, jako kdyby si celý svět rozmýšlel svou odpověď. Každý zvuk, který by se teď ozval, ať už jenom pád špendlíku na zem by se zdál až ohlušujíce hlasitý. Pak konečně přišla odpověď.
„Dobrá. Přijímáme podmínky. Kapitulujeme.“ Bensen věděl, co prezidentovi letělo v tuhle chvíli hlavou. Ale odpovědi na jeho otázky by nevěděl. Protože skutečně nevěděl co dělají. Jestli se zachovali správně. Jejich jediná naděje je teď SG- 2, a pokud se podaří, i SG- 1.
Daniel se probudil a otočil se. U již vyhaslého ohně seděl Raya’c. a šťoural v uhlíkách klackem.
„Nespal jsi, co?“
„Ne.“ Potvrdil Raya’c. „Mám dojem, že tu přece jen nejsme sami.“
„Někoho jsi zahlédl?“ Zeptal s nadějí v hlase se Mitchell, který se právě probudil.
„Neviděl jsem nikoho, ale mám pocit, že nás někdo pronásleduje.“
„Někdo zlý?“
„Bojím se toho.“ Přikývl Raya’c.
„Měli bychom raději vyrazit.“ Rozhodl nakonec Mitchell a obešel všechny ostatní ještě spící. Postupně je jednoho po druhém probudil. Všichni rozespale mžourali do světla.
„Nikde se nikdo neobjevil, co?“ Zeptal se Charles.
„Obávám se, že ne. Ale Raya’c má špatný pocit, že nás někdo sleduje.“
„Co budeme dělat?“ zeptala se Brownová.
„Vrátíme se zpátky k bráně.“ Rozhodně prohlásil Mitchell. „Podíváme se po něčích stopách.“
Vydali se zpět na cestu.
Už zase byli na pochodu, vraceli se. Temná postava se usmála a znovu rudě zablýskala unavenýma očima. Přestávají být ostražití, možná že konečně dostane to, na co již dlouhou dobu čeká. Potichu se zvedl a kus se odplazil. Čekal, že kolem něho projdou, jsou tak slepí, že ho nevidí? Nebo spíše nevšímaví… Prošli kolem něj a on je nechal ještě o kus poodejít. Až pak, pak přijde správný čas vrhnout se na ně. Jako první musí dostat tu dívku. Líbila se mu. Už byli dost daleko na to, aby ho neviděli. Kousek se zvedl nad trávu a jako stín je následoval. Stejně tiše, stejně věrně.
„Kde by mohl být?“ Přemítala nahlas Cartherová.
„Může být vlastně kdekoliv, když to tak uvážíme, ale já bych se zdržoval u brány, kdybych čekal na záchranu. Tam by mi ovšem po čase došla voda a ostatně i jídlo, nejsem si jistý, jak bych to bez toho zvládl.“ Prohlásil Mitchell.
„Á!“ Zavýskla najednou zezadu Brownová.
Něco ji popadlo kolem pasu a za vlasy a snažilo se ji to odtáhnout. Raya’c se na to bez váhání vrhnul. Strhl postavu na zem, stejně jako Brownovou ,která dopadla nedaleko od nich. Raya’c se zdálo, že má navrch, ale potom jako by se všechno obrátilo. Ten kdo ležel pod ním se najednou zapřel a dostal se nahoru nad Raya’ca. Ten možná byl bojovník, ale údery, které postava zasazovala nebyli vůbec špatné.
„Tak dost!“ zarazil klubko Mitchell a přiložil zbraň k hlavě neznámého. „Vstávej.“ Přikázal mu.
Muž se zvedl z Raya’ca a zašilhal po hlavni. Potom se konečně čelem obrátil ke všem. Jako jeden muž všichni zalapali po dechu.
„Proboha.“ Vyklouzlo Cartherové.
Všichni se dívali do tváře muži, který mel obličej celý od hlíny, nebo od krve, zuby byli temně rudé, jako by krev snad i pil. Muž byl v minulosti snad velmi svalnatý, ale nyní z něj byla vychrtlá chodící mrtvola. Nic z těchto faktů však žádného z přítomných nezarazilo, tak jako zjištění, kdo to je.
„Camerone?“ Zeptala se nakonec třesoucím hlasem Cartherová.
Muž s sebou trhnul, jakoby ho někdo prásknul bičem. Potom pokrčil rameny. Uměl sice jejich řeč, ale chtěl je vidět mrtvé.
„Proboha, co se stalo?“
Cameron trhnul hlavou a nevnímaje pistole na spánku se vrhnul na svého věznitele. Zmáčkl Bena pod sebou a začal ho mlátit. Raya’c se znovu vrhl kupředu, ale Charles ho zastavil mávnutím ruky.
„Ne! Musí on sám. On je ta krev!“
Jenomže Ben dostával dost na frak. Otec ho mlátil hlava nehlava Benovi už tekla krav z nosu i z pusy. A měl mnoho různých oděrek po tváří.
Najednou se ozval zvuk Zat’Nik’Atelu a Cameron lehl. Nehýbal se.
„Proč jsi to udělal?!“ Zařval Charles na Raya’ca.
„Zabil by ho.“ Odpověděl s klidem.
„Myslím, že vím co musíme udělat.“ Prohlásila zničehonic Cartherová. „Stálo tam, věřte krvi, že?“
„Ano, stálo.“
„Bene, jakou máš krevní skupinu?“
„B.“
„Přesně tak a Cameron ji má také.“
„Naznačuješ tím snad, že?“ Zamrmlala Brownová.
„Přesně to chci udělat.“
„A vyjde to?“ Zeptala se jí.
Samantha zamumlala něco co vyznělo jako „padesát na padesát“ a popadla injekční stříkačku. Odebrala Benovi krev, kterou později zase dala jeho otci.
„Nechápu jaký to má význam.“ Přiznal Charles.
„To nikdo.“ Odpověděl Samantha. „Ale nepochybuji, že tohle je to řešení. „Sledujte, už se probírá.“
„Bene?“ Zašeptal Cameron, ale pak mu hlava hned klesla a on omdlel.
„Je zpět.“ Řekla celkem zbytečně Cartherová.
„Myslím, že se tu chvíli zdržíme.“ Přikývl nakonec šťastný Ben.
Přidal/a
dne March 04 2010 ·
0 Komentáře ·
3586x Přečteno ·
Komentáře
Zatím nikdo nekomentoval. Buďte první kdo vloží svůj komentář.
safra nějak jsem tu dlouho nebyl, zdravím hoši,
jsem si myslel, že jsem si vás nevšiml
avšak už mě kupodivu na cool sg-1 přestala bavit dva díly denně po sedmi letech kdyby raději opakovali všechny série to by bylo lepší a v bluray kvailtě tak jak sg-1
Přidal/a 
jsem si myslel, že jsem si vás nevšiml
avšak už mě kupodivu na cool sg-1 přestala bavit dva díly denně po sedmi letech kdyby raději opakovali všechny série to by bylo lepší a v bluray kvailtě tak jak sg-1 
