Země je ve vězení. Doslova i do písmene. Dokonce i se Sluncem. A jediné co mají je několik Hvězdných adres, uložených v hlavě Daniela Jacksona. Jenomže, jak se z toho vězení dostat? Nemohou ani otevřít Hvězdnou bránu. Poté ovšem přichází Katie Brownová s šíleným nápadem a plánem. Tak šíleným, že by to mohlo vyjít...
„Co tedy navrhujete?“ Zeptal se Bensen Brownové.
„Pane. Řekl nám, že jsme obklopeni štítem, díky kterému nemůžeme otevřít Červí díru na žádnou jinou planetu.“
„Počkat. Asi vím kam tím míříte!“ Radoval se Ben.
„Skutečně?“ Zamrkala na něj Brownová,
„No .. víte… raději pokračujte dál vy.“
„To jsem tušila.“ Usmála se a pokračovala v hovoru. „Pokud tedy není možné přemístit se na jinou planetu, mohli bychom jít na Zem.“
„Na Zem? Ale my tu jsme...“ Prozradil se teď Mitchell.
„Jistě. Ale jsme tu teď což se nám vůbec nehodí.“ Zdůraznila slovo teď.
„Takže vytvoříme Červí díru, kterou proženeme kolem Slunce?“ zamyslel se Bensen.
„Přesně tak, pane.“ Přikývla spokojeně Brownová.
„A kam chcete jít? Chci říct, do kterého času?“
„To nezáleží bohužel na nás. Potřebujeme zjistit, jaké jsou nejbližší sluneční erupce.“
„Ale kam chcete pak?“ Nechápal Bensen.
„Víme kdo vám může pomoct z rýže.“ Prohlásil Daniel. Všichni si velmi dobře všimli jak řekl místo nám- vám. Nikdo zjevně nepochopil proč. Odmlčel se a pak pokračoval. Musíme vysvobodit zbytek SG-1.“
„Mohou být mrtvý.“ Upozornil Raya‘c.
„Jsou mrtvý asi jako já.“
„A to víte jak?“ Vyštěkl Bensen.
„Mám mnohé informace, nezapomeňte, že jsem patřil k velitelům jejich flotily. Jenomže jsou zajatci.“
„Potom nemáme šanci se k nim dostat.“ Upozornila ho Brownová.
„Jistěže máme. Nic je na místě nedrží, nikdo je nehlídá.“
„Čí jsou potom zajatci?“
„Jsou zajati sami sebou.“ Víc už nevysvětlil. Podle něj to bylo naprosto jasné, nebo to tak alespoň vyzařovalo z jeho obličeje.
„Sami sebou? Jak sami sebou?“ Přemýšlel Bensen.
„Asi tak, že o sobě neví.“
„Takže co chcete dělat?“
„Musíme je osvobodit. Některé vzpomínky nemám vůbec. A to co si pamatuji je zmatečné. Vím, ale, že jako první musíme najít Cartherovou.“
„A víte také jde je?“
„Kdybych to nevěděl, tak bych o tom nemluvil.“
„Výborně. Dávám povolení k akci. Jak dlouho budete potřebovat?“
„Musím v nejbližším vědeckém ústavu zjistit, kdy budou nějaké sluneční erupce. Potom musím vypočítat, a přesně určit do jakého času povede.
„Ale půjde to ne?“
„Jistě pane. Ale potřebujeme ještě jednu věc.“
„A to?“
„Potřebujeme získat nějak čas. Dali nám den na rozmyšlenou. To je hodně málo.“
„Ale stihnete to ne?“
„Odejít? To jistě. Ale naše výprava rozhodně nebude trvat jeden den.“
„Budeme tedy muset prozradit existenci celému světu a vysvětlit jim, jak je důležité, aby se chovali klidně a věřili, že máme šanci stopnout je. Nejistou šanci, ale přece.“
„Přesně tak, pane. Je to naše poslední a jediná naděje.“
„Dobře. Vy a Mitchell se půjdete podívat na ty erupce. Ostatní ať se zatím připraví.“
„Rozkaz.“ Řekli najednou. A každý si odešel za svým.
Charles zamířil hned do své kanceláře dál zkoumat destičku. Už určitě věděl, že je Antická tedy Alteranská. Jenomže, vůbec se nepodobala ostatním záznamům zanechaným Alterany. Tahle destička musela rozhodně vzniknout ještě hodně, hodně dávno a proto bylo velice důležité, aby zjistili, co se na ní píše. Určitě tam bude něco o počátcích Antiků. Tohle prostě musel Charles zjistit. A tak ji popadl a vydal se za svým otcem.
„Pomohl bys mi?“ Zeptal se, když ho našel sedět a koukat do blba v jídelně.
„A s čím je problém?“ Odpověděl.
„Tohle.“ Položil před něj desku a sledoval jak se Danielovi oči míhají po písmu a s tím, jak se i mění jeho výraz.
„Ty jsi to někdy viděl, že?“ Zeptal se ho nakonec.
„To písmo?“
„Jistěže. Znáš ho přece, nebo se mýlím?“
„Ano. Znám písmo i jazyk. A vím, kdo tohle psal.“
„Kdo?“ Zeptal se Charles nedočkavě.
„Lottové.“ Odpověděl Daniel nešťastně.
„Cože?“ Jo. Tohle nevíte. Vlastně to neví nikdo, kromě Lottů samotných.“
„Co nikdo neví?“
„Jejich největší tajemství.“
„Ty ho znáš?“
„Ano, vím o něm. Vím, co jsou zač.“
„Co?“ Nechápal ho Charles.
„Kdybych ti to řekl, stejně bys mi to nevěřil, stejně jako tomu, co je psáno na desce.“
„Budeš nám to muset prozradit.“
„Během naší cesty, ale dnes ne.“
„SG-1! Vyrazte a vraťte se v pořádku.“ Pronesl generál Bensen do mikrofonu. A sledoval pětici lidí, která vběhla do brány.
„Vraťte se v pořádku.“ Zašeptal znovu.
Náhle se spustil alarm, který se následně vypnul a pak se otevřel komunikační kanál. Generál se podíval znovu na obrazovku a zjistil, že už zase zírá do těch nelítostných očí.
„Já čekám.“ Pronesl temný hlas zhluboka.
„Dejte nám ještě čas …“ Prosil Bensen, ale marně.
„Už mám dost čekání. Odpustím vám, ale vy mi musíte vydat toho, kdo se u vás skrývá. Je pro nás důležitější.“
„Tak to je dost pozdě.“ Prohlásil hrdě Bensen. „Právě odešli.“
„Varuji vás naposled. Nezahrávejte si se mnou. Až mi dojde trpělivost. Budete zničeni a nic vás nezachrání.“
„Jistě, dáme si pozor, budeme méně nedbalí.“
„Děláš si ze mě srandu lidský šmejde?“ Jestli čekal, že se touhle nadávkou Bensena dotkne, tak se zmýlil. Bensen se rozhodně netvářil jako člověk, který se urazí po takovémhle výstupu.
„Poslouchej mě, ty … ty …“ Hledal správné slovo, kterým by vyjádřil jeho zjev, zatímco se postava pohodlně posadila do křesla a trpělivě očekávala s čím přijde.
„Ty gumová masko?“ Napověděl mu nenápadně šeptem Walter.
„Tak hele, ty jedna gumová masko! Mám dost tebe a tvých výhružek. Země se nevzdá. To je moje poslední slovo.“ Vychrlil nakonec rozhořčeně.
„Jak myslíte. Za svou zkázu si můžete sami.“ Pronesla postava a ukončila komunikaci.
„Nandal jste mu to pane.“
„Ztichněte.“ Zavrčel Bensen a odkráčel.
„Něco nevyšlo.“ Zamumlala jako první Brownová, když se probrali.
„Ne. To vám tedy nevyšlo.“ Promluvil Daniel Jackson stál za dveřmi mříží. Druhý ležel vedle nich.
„Dostali jste se na bránu, kterou mají Lottové na lodi.“ Prozradil jim ten ležící.
„Vy jste to věděl!“ Vyprskla Brownová.
„Popravdě, tohle mě přinutilo, abych se přenesl na Zem a pomohl vám.“ Přiznal se Jackson.
„To je teď jedno.“ Zamumlal ten před mřížemi a otevřel jim dveře.
Brownová se nadechla, aby vše vysvětlila, ale druhý Daniel ji zarazil. „Znám váš plán. A vím co mám dělat.“ Rychle je vedl chodbami, asi k nějakému skladišti. Nakonec vítězoslavně otevřel jedny dveře a se všemi se natlačil dovnitř.
„Pošlu vás teď na Vorash. Odtamtud jděte na první planetu, kterou si pamatuje mé druhé já.“
„Ale, my nemáme …“
Daniel ji znovu zastavil zvednutou rukou. „Přenesu vás i v čase.“
Brownová na něj jenom chvíli zírala a pak zavrtěla hlavou.
„Je čas.“ Prohlásil Daniel a stiskl nějaké tlačítko na zdi. Kolem všech se rozzářilo hřejivé žluté světlo, které je plně obklopilo a jakoby odneslo pryč. Postupně se zmenšovalo, až zmizelo celé.
„Výborně.“ Zamumlal Jackson. „Teď ještě musím zmizet odsud.“ Vybral si druhé tlačítko a byl pryč.
Objevili se před Dakarskou bránou. „Pospěšte si.“ Popoháněl Ben.
„Snažím se, pane.“ Odpověděl Brownová.
Otočila se k ovládacímu panelu. „Danieli? Budu potřebovat tvou pomoc.“
„Hm.. jo.“ Daniel se otočil k ovládacímu panelu a lovil z paměti šest symbolů, které potřebovali, aby nalezli starý tým. Vybral první a stiskl ho. Potom se na chvíli zamyslel, nesměl si splést adresu. Nakonec vytočil najednou ostatních pět symbolů a brána se otevřela.
„Cesta je volná.“ Prohlásil spokojeně.
„Není na konci žádná štít nebo tak něco?“ Napadlo najednou Bena.
„Povídám, cesta je volná.“
„Rozumím.“ Kývl hlavou Mitchell. „Myslím, že bych měl jít první, ozvu se vám rádiem, pokud bude všechno v pořádku.“
„Dobrá, pane.“ Přikyvovala hlavou Brownová.
„Takže, jdeme na to.“ Povzbuzoval sám sebe Ben. Udělal tři rychlé kroky a prošel hranicí.
Otevřel oči, ale kdyby je nechal zavřené, vyšlo by to úplně nastejno.
„Pane? Je tam čisto?“
„Potvrzuji.“ Zamumlal nazpět do vysílačky a hledal baterku, co měl připevněnou na P-90. za chvíli uslyšel tichý zvuk, právě vyšli ostatní z brány. Do téhle chvíle bylo jakž-takž vidět, díky světlu právě z brány, ale jakmile se zavřela, rozhostila se všude tma a ticho. Ben konečně našel baterku a rozsvítil ji.
„To vypadá jako nějaké vězení.“ Poznamenal Charles.
„Mám zlý dojem, že je to vězení.“ Přikývl Daniel a znovu se rozhlížel okolo.
„Takže?“ ozvala se Brownová.
„Takže co?“ Zeptal se na zpět Daniel s podmračenou tváří.
„Myslím tím… Co chcete dělat? Nebo kudy se vydáme?“
„Nemám nejmenší potuchy, kudy musíme jít. Věděl jsem jistě jenom jedno. Museli jsme se vydat na tuhle planetu.“
„Moment!“ Přerušil je Mitchell. „Chcete mi říct, že nemáte nejmenší potuchy, kam vlastně tohle může vést? Nebo co tu najdeme?“
„Ne co, ale koho.“ Opravil ho s úsměvem Daniel. „A vskutku, nemám potuchy, kam dál.“
„Půjdeme tudy.“ Rozhodl nakonec Mitchell, po půl hodině probírání, kam by se měli dát. Ve světle baterek totiž viděli tři možné východy od Hvězdné brány. Mitchell právě teď ukazoval na tu prostřední. Daniel seděl vedle Charlese a pomáhal mu s první částí překladu destičky.
„Tohle nepsali Antikové, je to tak?“ Ptal se znovu pro jistotu Charles.
„Ne, nepsali.“ Potvrdil Daniel.
„Tak kdo?“ Dotíral dál Charles.
„Už jsem říkal, že Lottové.“
Charles se zpříma podíval Danieli do očí, ale ten neuhnul. Charles měl podivný pocit, že není pravda co jim mu tu Daniel tvrdí. Minimálně to, že to sepsali Lottové. Měl totiž velice palčivý dojem, že autor tabulky je sám jeho otec.
Charles se otočil k Mitchellovi. „Tam tudy bych raději nechodil.“
„Proč ne?“
„První část tabulky hovoří o tom, že máme jít cestou svého srdce.“
Mitchell protočil oči. „ A která to je?“
„Myslím že tahle.“ Vložila se do hovoru konečně Brownová a ukázala na pravou chodbu.
„Ano? A z čeho tak usuzujete?“
„Vlastně, mám ten pocit, pane.“ Zašklebila se.
„Aha. Takže se budeme řídit pocity?“ Mitchell měl čím dál horší náladu.
„Pane …“
„Tak dost!“ Okřikl je Daniel. „Půjdeme tam tudy, co řekla tady Brownová.“
„Proč?“ Ozval se hluboký Raya’cův hlas.
„Máme následovat srdce. A protože nikdo jiný nic necítí, jdeme vpravo.“
Mitchell ještě jednou protočil oční panenky a pak se vydal za svou skupinou.
Šli velice temnou chodbou. Občas se ozvalo temné zachřestění, skoro jako by tu byl někdo zajat v řetězech- Procházeli skutečně kolem něčeho, jako kolem zatuchlých a páchnoucích cel. Ve světle baterek se na stěnách, zemi i na stropě leskla nějaké tmavé lepkavá tekutina, která všem připomínala krev. Zatím však nenašli jedinou známku života, nic. Všude bylo temno. Ale ne ticho. Dokonce i když se nic nehýbal, i když se zastavili a poslouchali, pořád slyšeli nějaké zvuky. Jako by tu nikdy ten šepot neutichl.
„Tohle muselo být hrozné. Myslím trčet tu.“ Poznamenal Mitchell.
„Také to slyšíte?“ zeptal se všech ostatních Raya’c.
„Ten hrozný šepot?“ Přidala se Brownová. „Přiznávám, mám z něj husí kůži.“
„Není to skutečné.“ Ujistil je Daniel. „Všechno co vidíte a slyšíte jsou výplody vaší fantasie. Je to váš strach. Sami sobě jste nepřítelem. Nikdo vám tu ale skutečně neublíží.“
„Má pravdu.“ Potvrdil Charles. „V tabulce se psalo a nejhorším tvoru z hlubin. A máme věřit jenom svému podvědomí.“
„Věřit podvědomí?“ Ozvala se Brownová. „Ono něco takového je možné?“
„Prostě nesmíte věřit v realitu.“ Jinak se zblázníte.“ Vysvětloval Daniel.
Postupovali stále vpřed. Náhle se nad nimi ozval srdcervoucí výkřik bolesti. Brownová vypískla a upustila baterku co držela v ruce, když zvedla ruku s P-90 ke stropu.
„Není to realita!“ Vykřikl Jackson.
Brownová se uklidnila a sebrala svou baterku. Byla rozbitá. „Moc se omlouvám.“ Zašeptala.
„V pořádku. Hlavně nevěřte všemu co vidíte a slyšíte.“ Uklidňoval ji Mitchell.
Najednou se zpoza rohu vynořila temná postava. Kráčela mrtvolně vpřed a natahovala ruce po Raya’covi. Ten se bleskurychle vyhnul a pokračoval v cestě vpřed. Najednou se ale elá skupina zastavila. Došla k poslední cele.
„Mami!“ Vykřikla Brownová.“ Samantha se k ní otočila nevidoucíma očima. Na tváři měla mnoho šrámů. Nebyla spoutaná. Seděla prostě na Zemi, mohla odsud klidně odejít.
„Matko? Slyšíš nás? Pojď s námi!“ Mluvila rychle Brownová.
„Jsi to ty?“ Zašeptala jako vítr Samantha.
„Jsem!“ Zakřičela Brownová.
„Já nemůžu. Jsem tu připoutaná. Ty zvuky…oni mě nutí poslouchat je. Zabijí mne, jestli uteču.“
„Není to pravda mami! Jsou to lži! Nic se ti nestane!“
„Cožpak nevidíš ty okovy?“ Mluvila Sam klidně, jako by byla smířena se smrtí. „Jsem tu připoutaná! Budu na věky sloužit…“
„Nesmíš věřit! Není to opravdové!“
Cartherová zavřela oči, jakoby přemýšlela nad těmi slovy.
„Je spoutaná dokud tomu sama bude věřit.“ Zamulal Daniel.
Nikdo neviděl, jaký souboj sváděla právě Samanthina mysl. Logická část se právě snažila přesvědčit podvědomí, že to co vidí je pravda, že se to vše děje doopravdy. Jenomže hluboko v podvědomí začali klíčit první známky nevěrohodnosti. Konečně začala pociťovat lež. A jakmile si to uvědomila, posílilo ji to. Jakoby právě byla konečně naživu.
„Je to lež.“ Zasípala unaveně Samantha a zvedala se ze země. Pořád viděla okovy které ji drželi ale pak udělal nejistý krok a ony se rozplynuly.
„Jsem volná. Byla jsem…“ Řekla padala k zemi. Než dopadla bleskurychle ji zachytil Mitchell. Myslím, že bychom měli vypadnout, než se zblázníme.
Začali zadávat symboly na Dakaru, kde chtěli dát Samanthu do sarkofágu. Problém byl, že brána se odmítala otevřít.
„Sakra! Zaječela Brownová. Před jejíma očima se totiž začala tvořit armáda nemrtvých, která právě vybíhala z prostřední chodby. Viděli je všichni.
„Tohle je skutečné! Zařval Daniel, když ho jeden z nich chytil za ruku a táhl ho pryč. Daniel byl poslední, kdo vybíhal z té pravé chodby. Mitchell se vrhnul dopředu a s P- 90 odstřílel kolem Daniela prostor. Dotáhl ho k bráně.
„Nejde zadat adresa!“
„Pusťte mě k tomu!“ Vykřikl Daniel a zběsila za zvuku P- 90 mačkal symboly. Najednou se brána otevřela a nemrtvý jakoby před světlem znejistěli.
„Kam to vede?!“ Zařval Mitchell.
„Na druhou planetu, kam máme jít.“ Řekl nešťastný Daniel.
Neměli na výběr. Mitchell si hodil Cartherovou na rameno a proběhl bránou. Ostatní neváhali a následovali ho.
Přidal/a
dne March 04 2010 ·
0 Komentáře ·
3648x Přečteno ·
Komentáře
Zatím nikdo nekomentoval. Buďte první kdo vloží svůj komentář.
safra nějak jsem tu dlouho nebyl, zdravím hoši,
jsem si myslel, že jsem si vás nevšiml
avšak už mě kupodivu na cool sg-1 přestala bavit dva díly denně po sedmi letech kdyby raději opakovali všechny série to by bylo lepší a v bluray kvailtě tak jak sg-1
Přidal/a 
Ty jsi to fakt zabil 
jsem tu po 4 letech 
.
