Kdysi dávno, ve velmi vzdálené galaxii Ori, žila velmi vyspělá rasa, která byla na přímé cestě k povznesení. Po nějaké době se tento národ rozdělil na dva celky. Ori, kteří vyznávali horlivé vyznávání víry a Alterany, kteří věřili ve vědu.
Vypukla válka a Ori se pokusili Alterany vyhladit. Nepovedlo se! Proto Alterané vynalezli zbraň, Archu pravdy, která by dokázala tyto lidi přesvědčit o pravdě. Tato zbraň se ale nepoužila a bylo už na čase odletět navždy z této galaxie.
„Ústup!“ křičel Shovel Plorkoy. Vysoký svalnatý můž snědé pleti. Právě se svým týmem utíkal lesem směrem k tajnému vchodu. „Možná bychom to zvládli,“ namítal mladý voják.
„Ale kdepak, na tohle nestačíme. Na nic, už tady nestačíme. Myslím, že je už čas,“ řekl a přidal do běhu. Po pár minutách došli k otevřenému kamennému poklopu, u kterého stáli tři vojáci.
„Pane,“ jeden z nich pokývl hlavou.
„Počkejte tu, dokud se sem nedostanou ostatní. Pak pojďte za námi a vchod zapečeťte,“ rozkázal Shovel a sešel po úzkém schodišti do spoře osvětlené chodby.
Chodba byla celá kamenná a strop byl ve tvaru klenby.
Shovel Plorkoy bežěl dál a dál. Pořád zahýbal doleva, doprava a pořád dokola. Po pár minutách se dostal do hranaté místnosti, kde byly stoly a u nich seděli lidé v bílých uniformách.
„Shovele, co se děje?“ optal se muž, který seděl na židli uprostřed. Byl vysoký, hubený a černovlasý.
„Auguste, už je čas, měli bychom začít evakuovat. Loď je už hotová, měli by vyrazit raketoplány pro další lidi,“
„Už jsem udělal. Všichni lidé už jsou nahoře, zbývá nám ještě pár maličkostí a-“
V tom ho přerušila hlasitá rána.
„Pronikli sem!“ křičel někdo. Všichni se zdvihli ze židlí a čekali na rozkazy.
„Pryč!“ křikl Augustus a lidi se dali do pohybu. Protlačili se dveřmi na druhé straně místnosti. Jen pět lidí a Shovelův tým se nai nehnul.
„Proč nejdete?“ optal se Augustus a pohlédl Shovela a jeho tým
„Vy jděte s nimi. My se o to postaráme,“ řekl Shovel a zadíval se do velitelových očí.
„Dobrá,“ souhlasil nakonec a zmizel ve dveřích. Ozvala se další rána a dveře se rozlétli dokořán. Všichni vytasili zbraně a namířili na dveře. Do místnosti vniklo několik vojáků nepřátelské strany.
Začala přestřelka.
Shovel převrátil jeden stůl a schoval se za něj. Ostatní uděli to samé a stříleli po nepřítalých. Jeden, dva, tři – mrtví padají na zem. Shovel se podíval na svého známého, jmenoval se Amelius Groom. Byl starší chlap a vlasy mu již šedivěly. A pak… dostal to a s dírou v hrudníku padal na zem.
Shovel se k němu rychle přesunul a odtáhl ho za další dveře, které ihned zavřel. Jak zjistil, on byl jediný, kdo přežil.
„Ééérch… Shovele… prosím, řekni Augustusovi, ať se postará o mého syna a vyřiď mu, že ho miluji… arch,“ řekl Amelius a jeho tělo se uvolnilo. Schovel byl v šoku. Právě mu umřel jeho nejlepší kamarád.
„Slibuji,“ zašeptal a rychle vstal, jelikož se ostatní dobývali dovnitř. Utíkal chodbou, až se dostal do kruhové místnosti. Uprostřed se nacházela plošina zavěšená na starých řetězech. Stoupl si na ní a stiskl červené tlačítko. Plošina se dala do pohybu. Vynášela otřeseného Shovela výš a výš.
Náhle se plošina zastavila a Shovel zjistil, že už je na místě. Před sebou měl starou schodbu plnou pavučin a rezu.
„Cože?!“ divil se, jelikož si loď představoval trochu jinak. Šel chodbou dál, dokud se nezastavil u mohutných velkých dveří. Zatlačil do nich a dveře se trochu pohnuly. Náhle se mu zdálo, že slyší hlasy. Zatlačil víc a dveře se celé rozevřely.
Shovel nemohl uvěřit svým očím. Loď opravdu nezklamala. Plorkoy vstoupil na mramorovou podlahu, která se blyštěla v záři bílého světla. Všude kolem bylo plno lidí, a ani si Shovela nevšimli. Dveře se samy zavřely a Shovel zjistil, že stojí v menší místnosti, ve které bylo plno dveří a jedny schody. Vydal se tedy po nich, když v tom ho předběhl jeden muž s blond vlasy.
„Promiňte, pane, ale máte se ihned dostavit na můstek k Nejvyššímu,“ oznámil.
„Dobrá… ehm, kudy?“ zeptal se Plorkoy, jelikož se v tom nemohl vyznat.
„Tudy, trochu si máknete, jelikož máme před sebou 5 kilometrů cesty,“ usmál se mladík a postupoval dál po schodech. „Cože? 5?“ divil se Plorkoy.
„Ano, ale nemusíte se bát, jsou tu takový pásy,“ vysvětlil mladík a otevřel dřevěné dveře. Oba se dostali do šedé monotónní chodby s mramorovou podlahou. Mladík zahnul do leva a pak doprava a sešel schody.
Náhle se Plorkoyovi naskytla velkolepá podívaná. Oba sestoupili na vyvýšenou plošinu, která byla mezi rychlými pohyblivými pásy. Nalevo jezdili dopředu a napravo pro změnu dozadu. Všude bylo plno lidí, ale i tak mladík s Plorkoyem opatrně skočili na pás a už se jelo. Nejpodivnější na tom ovšem bylo, že tyto pásy měly i sedačky, takže se všichni mohli usadit.
Po pár minutách divoké jízdy mladík s Plorkoyem vyskočili u podobného nástupiště, u kterého nastupovali. Vyšli schody a pak se propletli labyrintem chodeb, až se dostali do předlouhé chodby, kde byli v řadách vstupy do výtahů. Mladík s Plorkoyem vlezli do jednoho z nich a už se jelo, ovšem neuvěřitelnou rychlostí, jelikož za pár sekund se dveře otevřeli. Zde se muselo přestoupit do dalšího výtahu, který byl ovšem určen jen těm výše postaveným. Vyjeli až skoro úplně nahoru.
Vystoupili v rozlehlé místnosti, která měla na jednom konci schody nahoru a na druhém tři výtahy. Mladík s Plorkoyem k nim přešli a už se zase jelo. Po pár sekundách vystoupili do chodby, která měla tak pár metrů. Další chodba byla k nim připojená zleva. Měřila skoro stejně. Do té první chodby byli zapojené úzké schody, které vedli nahoru. Plorkoy po nich automaticky vyběhl, když v tom ho mladík zarazil.
„Omlouvám se za cestu, ale jiná bohužel není. Tak tedy, vítejte v hlavní části Augustonu,“ oznámil.
„Augustonu?“ divil se zase Plorkoy.
„Ano, tak se jmenuje loď,“ usmál se mladík a popostrčil Plorkoye, aby pokračoval. Oba se vynořili v kratší chodbě, která ovšem místo pravé zdi měla jenom sklo s dvířkami uprostřed. Plorkoy se podíval skrz sklo a co neviděl. Nacházel se zde menší balkonek s trávou a cestičkou uprostřed. To vše bylo obklopeno kovovou kopulí, která zakrývala venek.
„Tady,“ řekl mladík a otevřel dřevěné dveře na druhé zdi. Vynořila se menší místnost, ve které se nacházel podlouhlý stůl, na jehož konci seděl Augustus.
Plorkoy se rozhlédl po ostatních. Pět míst z desíti bylo volných. Plorkoy věděl, komu patřili.
„Shovele, posaď se. Tady jsme v bezpečí. Co se stalo, kde jsou ostatní?“ divil se Augustus.
„Mrtví. Můj tým, Ameluův táta, Holasovi rodiče a Kenady strýc s tetou,“ odpověděl smutně.
„A sakra,“ zaklel Augusus.
„Pane, máte se postarat o malého Amelia. Bylo to poslední přání jeho táty,“ řekl Plorkoy.
„Dobrá, uvidíme. Každopádně teď… odlétáme,“ řekl Augustus a vyběhl na chodbu, sešel schody a vydal se chodbou doleva. Plorkoy s mladíkem ho následovali až k dalšímu výtahu, který byl ovšem prostornější. Všichni se do něj namáčkli a jeli.
Plorkoye ovšem udivilo, že nejedou dolů, ani rovně, nýbrž šikmo dolů. Pomalu začali zrychlovat, až konečně zastavili. Dveře se otevřely a všichni vyšli na krátkou chodbu. Uprostřed byl nalevo klenutý průchod, který vedl na - …
„Můstek,“ usmál se Augusus a pokračoval až k němu. Můstek byla čtvercová místnost s čelním sklem, za kterým se tyčila tma. Před ním se nacházely tři ovládací panely. Prostřední byl blíž k čelnímu sklu a ostatní dva byly dál. U toho prostředního bylo ještě mohutné křeslo, na které se hned Augustus usadil. Jinak všude kolem byli nejrůznější obrazovky s dalšími panely.
„Začněte,“ rozkázal a všichni se připravili.
„Otevírám horu,“
„Odpojuji systémy dole na základně,“
„Zapínám inerciální tlumiče,“
„Zapínám umělou gravitaci,“
„Startuji motory,“
„Zapínám štíty standardně 20%,“
„Přebírám manuální ovládání lodi… jedeme nahoru!“
Celá loď se zachvěla a začala stoupat. Můstek se zaplnil slunečním světlem, a loď stoupala dál.
„Pane Plorkoy, jak se máte?“ ozvalo se Shovelovi za zády. Otočil se a spatřil tři malé děti. Všichni byli kluci tak kolem šestého roku. Jeden z nich nosil brýle, druhý zase dětskou pistolku, nebo plyšového medvídka. Prostě povedená trojka.
„Amelie, to víš, že se mám dobře,“ usmál se Plorkoy a podíval se ven. Zjistil, že už jsou ve vesmírném prostoru a že právě zapínají FTL generátory.
„Nová cesta, k lepšímu životu,“ prohlásil Augustus a uvelebil se v křesle, které zářilo modrou barvou jako tunel venku. Nyní jen čekat až vystoupí z FTL prostoru a budou doma.
Přidal/a Ben
dne March 31 2014 ·
2 Komentáře ·
4505x Přečteno ·
safra nějak jsem tu dlouho nebyl, zdravím hoši,
jsem si myslel, že jsem si vás nevšiml
avšak už mě kupodivu na cool sg-1 přestala bavit dva díly denně po sedmi letech kdyby raději opakovali všechny série to by bylo lepší a v bluray kvailtě tak jak sg-1
Přidal/a 
Ty jsi to fakt zabil 
jsem tu po 4 letech 
.
